Anarchisté hledají smysl své existence
Mají být proti globalizaci? Nebo proti neonacistům? Nebo snad proti všem autoritářským režimům? Či snad vše dohromady? A jaké si vyberou metody – násilí nebo pokojný protest? Na tyto otázky se nyní pokouší najít odpověď česká anarchistická obec.
Při listopadové nepovolené demonstraci neonacistů v Praze si anarchisté vybrali násilí. Proti čtyřem stovkám holých lebek se postavila asi tisícovka anarchistických a levicových radikálů. Občas zmlátili osamoceného pravičáka, občas policistu. V podvečer na pražském Jungmannově náměstí to odnesli jen policisté, na které začaly pršet dlažební kostky. Tito násilníci musí mít jistě radost ze svých druhů v Aténách, kteří se na konci ledna dostali na titulní stránky novin, když házeli Molotovovy koktejly na centrálu socialistické stran Pasok.
Jenže dnešní čeští anarchisté se vzhlížejí i v jiných formách protestu – a nutno říct, že s mnohem menšími úspěchy. Na Palackého náměstí v Praze se počátkem ledna před budovou ministerstva zdravotnictví sešli asi tři desítky anarchistů, kteří protestovali proti poplatkům ve zdravotnictví. Svolavatel akce Jan Cemper ale příliš se svým pokojným průvodem za konkrétní změnu vládní politiky neuspěl. Průvod jen tak tak došel před nemocnici U Apolináře a pak ho Cemper raději rozpustil: „To z toho důvodu, že tato nemocnice je jedna z těch, o kterých se uvažuje z důvodu privatizace. K Apolináři jsme došli, přečetli jsme projev, ale více méně protože jsme nechtěli rušit nemocný, tak jsme to ukončili u vrátnice.“ Rozpor mezi násilnými střety, organizovanými zátahy na neonacisty a pokojnými demonstracemi na druhé straně – to je rozpor, který si anarchisté dosud nevyřešili. A zásadních rozepří najdeme v současném anarchohnutí více.
Jak se jenom vymezit?
Uvědomuje si to i představitel českých anarchistů Ondřej Slačálek. Problém vidí především v přetržení prvorepublikové anarchistické tradice a složitém navazování na myšlenku po listopadu 1989: „Stanislav Kostka Neumann, František Gelner, Jaroslav Hašek a podobní. Tady existuje přetržka od dvacátých let až do roku 1988 nebo devět, kdy se začaly formovat první anarchistické uskupení té nové anarchistické vlny,“ řekl nedávno Radiožurnálu. Problémem ale je dnes anarchisty v českých a moravských zemích nějak zásadně vymezit. Slačálek se urputně brání zařazení anarchistů mezi klasickou levici, jak se v Čechách stalo zvykem: „Skutečně anarchismus sdílí s ostatními proudy na levici představu o svobodné, rovnoprávné společnosti, představu o sociální spravedlnosti, to zcela bezpochyby. Z druhé strany anarchismus nesdílí se sociálními demokraty nebo komunisty tu fixaci na stát. Jako ta anarchistická představa je, že rozhodně nelze prosazovat myšlenky emancipace člověka, nějaké rozvoje těch tvůrčích sil jednotlivce v nějaké harmoničtější společnosti, tak je nelze prosazovat s důrazem na organizaci, která podle své nejklasičtější definice představuje monopol na násilí.“ Problém zařazení anarchistů v dnešním českém veřejném životě neřeší Slačálek sám. Rok 2000, kdy zasedal v Praze Mezinárodní měnový fond a Světová banka, bylo v anarchistickém hnutí významným přelomem. Tehdy dosáhl vrcholu vlna násilného protestního antiglobalizačního anarchismu. Od té doby však odpor k ekonomické globalizaci výrazně ztratil na popularitě a nebýt občasných neonacistických provokací, o anarchistech bychom ani nevěděli.
Dlouhá česká tradice anarchismu
Historik Václav Tomek se v lednových Literárních novinách pokoušel nad českým anarchismem zamyslet v jeho dějinách a popsat jeho největší omyly. Ten zásadní byl podle Tomka ztotožnění se některý rebelů vznikajícího anarchismu počátku 20. století s marxismem. Přes lákavost komunistického učení se ale český anarchismus stal docela významným a unikátním: „Anarchismus se v Čechách stal významným kulturním a uměleckým fenoménem části jedné generace literátů a umělců, prostředkem pro vyjádření jejich radikálních myšlenek a touhy po neomezované svobodě, výrazem nové senzibility a smyslem politického činu. Byl odmítnutím hierarchických autorit politických i organizačních, náboženských i etických. Onen „spodní“ proud českého anarchismu, mohli bychom říci plebejský, dělnický, stejně tak jako ten, kterým se vyjadřovali umělci a literáti vedle svých časopisů a revuí, se vymezoval tradičně vůči vládnoucím autoritám, vůči autoritám hospodářské moci, vůči církevním autoritám i vůči duchovnímu autoritářství náboženství. A od samého počátku se také vymezoval vůči autoritářství té politické strany, která chtěla mluvit jménem dělnictva, sbírat jeho volební hlasy, „zastupovat“ dělnictvo v parlamentu… A proč právě vůči sociální demokracii? Protože chtěla oslovovat právě tentýž lid, tytéž dělníky, ke kterým se hlásili anarchisté. A protože v očích anarchistů sociální demokracie deformovala a špinila ideály lidské svobody a zatahovala je koneckonců do stejně autoritářských vod jako vládnoucí vrstvy, jen pod jinými jmény, pod jinými nálepkami.“ Tomek dochází až do současnosti a pole působnosti nových anarchistů vidí jako více než široké: „Tržní a konzumní společnost, prohlubující se sociální a ekologické problémy, globalizace kapitalismu, skrytý militarismus, posilování hierarchické moci státu, policejní násilí špatně skrývající pochopení pro demonstrace pravicového aktivismu, nacionalismus či neskrývaný rasismus…“
Proti neonacismu i kapitalismu
Jakub Polák ve stejném čísle Literárních novin oslavuje různorodost anarchistického hnutí: „Anarchismus zůstal otevřeným myšlenkovým proudem, souborem různých konceptů, spojených úsilím o společnost bez moci jedněch nad druhými, který se dále vyvíjí.“ Otázkou je, zda nynější hnutí není až příliš nečitelné, a tím pádem nepřitažlivé pro neangažované občany. V historii hnutí najdeme všechno možné: individualistický anarchismus, sociální anarchismus, kolektivistický anarchismus, anarchistický komunismus, anarchosyndikalismus, z poslední doby pak anarchofeminismus, zelený anarchismus a dokonce anarchokapitalismus, který po vzoru svého otce Murraye Rothbarda poněkud překvapivě tvrdí, že „kapitalismus je nejúplnějším vyjádřením anarchismu a anarchismus je nejúplnějším vyjádřením kapitalismu“. Snad právě s výjimkou anarchokapitalismu v Čechách najdeme veškeré uvedené směry. Není tedy divu, že se neangažovaný Čech v anarchistické spleti těžko na první pohled vyzná. Snad nejznámější organizací dneška je Československá anarchistická federace, která se „staví proti byrokratickému systému s centralizovanou mocí, který je sociálně nespravedlivý a dlouhodobě neudržitelný, bez ohledu na to, zda funguje v zemích kapitalistických či takzvaně socialistických“. Dalším známým hnutím je AFA – Antifašistická akce. Jak název napovídá, na rozdíl od Československé anarchistické federace si nedělá příliš hlavu s pozitivním programem anarchismu. Cílem je ochránit zem před fašismem: „AFA je otevřená každému, kdo se chce aktivně podílet na boji proti fašismu, nacismu a bolševismu ve všech jeho podobách a to i v době, kdy je antifašimus často posuzován jako extremismus.“ Mnohem více nalevo stojí malá Anarchokomunistická alternativa (AKA). Její program jako by z oka vypadl ruským bolševikům, když ještě prosazovali samosprávné heslo Všechnu moc sovětům: „Naším cílem je vyvíjet aktivity, které dopomohou k odstranění kapitalistického systému jako nesvobodného, sociálně nespravedlivého a trvale neudržitelného. Jsme pro nahrazení kapitalismu svobodnou, bezstátní a beztřídní společností obecních a výrobních samospráv a autonomních federací, založenou na přímé demokracii. Takovou společnost nazýváme anarchistický komunismus.“
Revoluce všedního dne
Mezi anarchisty najdeme ale i docela nedávné směry. Jeden z nich určitě reprezentuje Anarchofeministická skupina. Ve slovníku organizace nenajdete příliš odkazů na komunismus, který v českých zemích definitivně vyšel z módy, ale naopak mnoho filozofických konceptů okořeněných notnou dávkou feminismu: „Skupina usiluje o vytváření pozitivní alternativy založené na anarchofeministických principech. Dekonstrukce starých struktur a konvencí (např. omezující pohlavní role, hierarchické vztahy, odcizenost) musí podle nás probíhat zároveň s konstrukcí nových řádů a vztahů, jak v měřítku celé společnosti, tak i v měřítku života jedince. Toho dosahujeme pokoušením se o každodenní překračování zažitých hranic a norem a vytvářením nových vztahů, budovaných na principech rovnosti a svobody. Tento princip lze nazvat revolucí všedního dne. Je to dlouhodobé úsilí, směřující k zásadní společenské přeměně - sociální revoluci. Smyslem této snahy je zabránit nahrazení stávajících mocenských struktur jinými formami útlaku, jak už se v minulosti mnohokrát stalo.“
Jen pár kopanců
Dnešní český anarchismus tedy spíše zkouší, kam až všude se může se svým označením dostat. Je to určitě zajímavější vývoj, než jednolitá masa anarchistů na přelomu tisíciletí, která napadala účastníky zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky. Dnes už mnohé anarchistické skupiny dokáží hledat společenské zlo i jinde než jen u kapitalistů s kravatami. Pozitivní náboj mnoha malých skupin se ale zatím ztrácí mezi tradičním důrazem anarchistů na bitky s neonacisty. A mnoho se toho na negativním vnímání českého anarchistického hnutí ještě asi dlouho nezmění, dokud budou na veřejnosti slyšet především takovéto hlasy jako například nedávno tento z Antify: „Ze rvačky s námi si neonacista odnese obvykle pár modřin, o kterých do týdne neví - a to je i případ těch ošklivě vypadajících kopanců do hlavy, které se objevily teď v listopadu v médiích, ač se to na první pohled nezdá.“
David Klimeš
Parlamentní zpravodaj únor 2008
